JINAK je členem Jednoty pro deinstitucionalizaci a podílí se na transformačních procesech.
My v JINAK věříme, že všichni lidé mají právo být zapojeni do společnosti, prožívat co možná nejnormálnější život se všemi jeho radostmi a starostmi s nezbytnou mírou podpory, kterou potřebují.
Abychom se zas a znova ujistili, že to má smysl, oslovili jsme tři lidi s mentálním postižením, kteří žili v domově pro osoby se zdravotním postižením ústavního typu, později v chráněném bydlení a nakonec se přestěhovali do vlastní domácnosti, kde využívají službu podpora samostatného bydlení, jestli by si s námi o svém životě v rámci našeho malého průzkumu nepopovídali.
Chtěli jsme zjistit, jak sami prožívali tranformační proces, kterým procházeli a jaký to mělo vliv na kvalitu jejich života.
Vybrali jsme některé oblasti života, o kterých jsme si s nimi povídali a požádali jsme je, aby je ohodnotili pocitem odpovídajícím některému z připojených obrázků v každém typu sociální služby, kterou využívali.
Udělalo nám radost zjištění, že v každé fázi tranformace se kvalita života dotazovaných lidí zlepšovala. Jak, to se můžete podívat ve vedlejší tabulace. Kromě toho jsme si v průběhu rozhovorů všimli několika zajímavostí.
V době svého života v ústavu a chráněném bydlení lidé o svých zážitcích mluvili v množném čísle a používali slovíčko „my“, ale při líčení svého života ve vlastní domácnosti už používali slovo „já“. Vnímáme to jako znak vytváření vlastní identity a postupný odklon od kolektivního života. Podobně se přesunuli od označení „vychovatelky“ ke slovu „asistentky“.
Všechny tři lidi, se kterými jsme měli možnost si povídat, spojovalo i to, že všechno, co nezbytně potřebovali k životu, měli hromadně zajištěno ve zdech ústavu, kde se jen omezeně přihlíželo k jejich individálním přáním a potřebám. U všech se situace zlepšila s příchodem do chráněného bydlení, ale i zde měli pracovníci rozhodující vliv v oblastech, kde si dotyční přáli rozhodovat se sami, především v oblasti volného času a nakládání s penězi.
Potěšilo nás, že všichni tři lidé jsou nyní spokojeni se svým životem a podporou, jaké se jim dostává. Ale abychom neusnuli na vavřínech, musíme si uvědomit, že stále je před námi dlouhá cesta a měli bychom si z každé zkušenosti vzít příklad pro další práci. Dotyční lidé s námi sdíleli, že při každém přechodu do nového prostředí prožívali velkou nejistotu a obavy, které byly utvrzovány nedostatečnou podporou jejich nejbližších. Z toho vyplývá, že je potřeba, aby závazek transformace, ke kterému se Česká republika prostřednictvím MPSV zavázala, přijala celá naše společnost a především pak nejbližší okolí lidí s postižením – jejich rodiny, opatrovníci, pracovníci sociálních služeb, psychiatričtí a praktičtí lékaři. Podle posledních údajů žije v České republice stále více než 77 tisíc lidí v pobytových sociálních službách, z toho více než 11 tisíc v domovech pro osoby se zdravotním postižením.
Pojďme to společně změnit.